Moje připomínky a náměty k návrhu nového občanského zákoníku.

Tato úprava bude nesrozumitelná, jak pro laickou veřejnost, odbornou veřejnost, tak i soudce. Mnozí soudci ještě dnes, po 15 letech, neumí správně posoudit problematiku promlčení dle obchodního zákoníku, kde je to v zásadě jednoznačné.
Návrh občanského zákoníku.

Ministerstvo spravedlnosti
České republiky

František Sousedík

Připomínky a náměty k návrhu občanského zákoníku

Domnívám se, že závazky mají mít pro podnikatele samostatnou úpravu.

K ust. § 1603
Věta první stanoví, že dlužník platí úroky ve výši stanovené právním předpisem jen a pouze tehdy, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána.
Věta druhá se uplatní tehdy, nejsou-li úroky stanoveny právním předpisem, to však jen a pouze tehdy, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána.
Ujednají-li strany jakoukoliv výši úrokové sazby nelze uplatnit odst. 1, jak předpokládá odst. 2. Odst. 2 je tak v rozporu s logikou.
Kdyby to tak zůstalo (s ohledem na to, že lze rozpoznat záměr), byly by soudy nuceny rozhodovat v rozporu se zněním zákona.

Sporná je vhodnost použití bank v místě bydliště nebo sídla dlužníka jako etalonu pro obchodní závazky (Banka je podnikatel, jako jiný.).

Chci připomenout, že pokud nastane doba, kdy banky budou obvykle požadovat za úvěry 50 % na úrocích, pak dvojnásobek činí 100 % p.a. Vyslovuji tak pochybnost o této úpravě a o její vhodnosti.
Domnívám se, že ust. § 1603 odst. 2 povede okamžitě k tomu, že podnikatelé a možná i banky budou sjednávat úroky pro případ řádného plnění a úroky pro případ prodlení, což je, domnívám se, v rozporu s principem, neboť pro případ prodlení máme úroky z prodlení.

K ust. § 1603, 1705, 1776
Úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutu řeší návrh tak, že úroky si lze smluvit, ale jejich výše je omezena zákonem, úroky z prodlení stanoví zákon a smluvní pokutu si strany mohou smluvit, a to pro podnikatele i nepodnikatele. Domnívám se, že by to mělo být jinak.
Podnikatelům by neměla být tolik zákonem omezována smluvní volnost u závazků mezi podnikateli.
Naopak u smluvní pokuty a vztahů nikoli mezi podnikateli by mělo dojít k omezení. Lze říci, že tento právní institut je zneužíván firmami, které provádějí činnost obdobnou bankovní činnosti, půjčují peníze za úroky. Často půjčují úmyslně peníze těm vlastníkům nemovitostí, o kterých již v době sepisování smlouvy vědí, že budou mít problém se splácením. Vedle úroků z prodlení se strany „dohodnou“ na smluvní pokutě, která je stanovena naprosto shodně, jako úroky z prodlení. Úroky a úroky z prodlení nahradí veškeré ztráty z nemožnosti použití půjčených peněz okamžitě jiné osobě. Jenomže chtějí na každé půjčce „vydělat“, co nejvíce. Proto vymyslely další skryté úroky z prodlení v podobě smluvní pokuty.
Navrhuji, aby, nikoli mezi podnikateli, bylo možno sjednat smluvní pokutu jednu jedinou. Nikoli, za každý den prodlení procenta z dlužné částky nebo i z úroků apod. Tak, aby byla výše smluvní pokuty známa při podpisu smlouvy. Tak, aby věřitel neměl zájem na tom, aby vymohl svou pohledávku, co nejpozději.

K ust. § 1606 odst. 2
Toto ustanovení má motivovat věřitele k tomu, aby nebyl ve vymáhání své pohledávky liknavý a neotálel do té míry, že úroky zatíží dlužníka více, než sama jistina.
Záměr považuji za správný. Ovšem způsob realizace tohoto záměru nepovažuji za správný. Celý koncept závazku, úroku, úroku z prodlení, smluvní pokuty, zajištění závazku (zástavní právo, ručení, apod.), uplatnění práva u soudu a uplatnění práva v exekučním řízení je nutno řádně provázat.
Dnes jsou běžně úroky do 20 %. Počítejme pro jednoduchost 20 %. Promlčecí lhůta činí 3 roky. Promlčecí lhůta nutí věřitele k činnosti. Jestliže ve většině případů věřitel nechce, aby se mu pohledávka promlčela, pak k čemu je omezení výše úroků po 5 letech? (Může mít význam jen tehdy, sjednali-li delší promlčecí lhůtu.) Správný účinek by mohlo mít nikoli 100 %, ale již 50 %. Velmi závažný nedostatek tohoto ustanovení - jestliže je záměrem tlačit na věřitele, aby neotálel s uplatněním práva úmyslně - je v tom, že ve chvíli, kdy se přiblíží konec promlčecí lhůty nebo omezení úroků dle tohoto ustanovení, uplatní věřitel právo u soudu. Pak úroky začnou běžet dál, úroky z prodlení běží stále a skryté úroky ve formě smluvní pokuty běží taky stále. Věřitel nemůže být trestán za délku soudního řízení, to by měl nést dlužník. Ale po přiznání práva může věřitel čekat 10 let (pokud dojde k uznání závazku, tak donekonečna) a vše stále nabíhá.
Navrhuji, aby bylo zrušeno ust. § 529. Aby k omezení úroků došlo již od výše 50 % do uplatnění práva u soudu. A aby došlo k omezení úroků, úroků z prodlení a peněžní smluvní pokuty od souhrnné výše 100 %, dokud neuplatní své právo v exekučním řízení.

K ust. § 90 odst. 1
„nebo“ ve větě: „Je-li člověk starší čtrnácti let nebo zadržen“ nedává smysl.

K Díl 3, Oddíl 1, Promlčení - obecně
Tato úprava bude nesrozumitelná, jak pro laickou veřejnost, odbornou veřejnost, tak i soudce. Mnozí soudci ještě dnes, po 15 letech, neumí správně posoudit problematiku promlčení dle obchodního zákoníku, kde je to v zásadě jednoznačné.
Nejsem schopný zjistit ani s pomocí důvodové zprávy záměr.
Není jednoznačně zřejmé zdali mezi podnikateli i nepodnikateli může, shodně s dnešním občanským zákoníkem, promlčecí doba být prodlužována donekonečna.
Mezi podnikateli by tomu tak rozhodně nemělo být. U zástavního práva apod. by tomu rovněž tak nemělo být.

Je vhodné omezit promlčecí lhůtu na určitou maximální délku bez ohledu na jiná ustanovení zákona. Obdobně jako stávající ust. § 408 ObZ.

K ust. § 510 odst. 1, § 513, § 522 odst. 1, § 523, § 529, § 540 odst. 1, § 879 odst. 2, § 1757 odst. 2
Nejdříve z § 510 odst. 1 zjistíme, že zástavní právo se nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka. Z § 540 odst. 1 zjistíme, že promlčený zajištěný nárok může být obnoven.
Pak se u § 513 musíme ptát, jak může ten, kdo vede veřejný seznam, vědět, že právě ve chvíli předložení požadavku na výmaz zástavního práva, neuznává hlavní dlužník závazek, což by mělo znamenat, že se zástavní právo nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka a obnoví se spolu s hlavním závazkem. Nikdo jiný než hlavní dlužník nemůže tvrdit, že hlavní dlužník, včera, před týdnem apod., neuznal svůj závazek.
Pak se u § 513 musíme ptát, jak bude např. zástavní dlužník prokazovat, že právo je promlčené. Prostým uplynutím promlčecí doby? Např. tři roky (10 let) ode dne splatnosti dle úvěrové smlouvy? Pokud by to mělo být zamítavým rozhodnutím soudu, pak je znovu problém s obnovením závazku.

Z § 522 zjistíme, že si lze ujednat promlčecí lhůtu až na 15 let.
Z § 523 zjistíme, že nejpozději se právo promlčí za 10 let.
Pak sebou musí každý trhnout. Co tedy z toho bude platit?

Z § 529 zjistíme, že právo zapsané do veřejného seznamu se promlčí za deset let, nestanoví-li zákon jinak. Zástavní právo se zapisuje do veřejného seznamu.
Pak se musíme ptát: „Kdy stanoví zákon jinak?“. Když si ujednáme, že právo se promlčí za 2 roky, 4 roky nebo 11 let? Proč se má zástavní právo promlčovat za 10 let, když již za 3 roky může nemovitost posloužit jako další zástava?
Proč takové ustanovení existuje? Návrh zákona nenapoví nic. Z důvodové zprávy zjistíme: „Vzhledem k tomu, že promlčet se mohou i některá práva zapsaná ve veřejném seznamu, navrhuje se zavést pro tyto případy desetiletou promlčecí lhůtu.“. Čili, taky nic. Zrovna tak tam mohlo být: „Vzhledem k tomu, že promlčet se mohou i některá práva zapsaná ve veřejném seznamu, navrhuje se zavést pro tyto případy jednoletou promlčecí lhůtu.“. Tato práva snad nemají svou řádnou promlčecí lhůtu dle jiných ustanovení? Proč má mít zástavní právo jinou promlčecí lhůtu, než jím zajištěná pohledávka? Proč má mít předkupní právo, používané v rozporu se zákonem jako zajištění závazku, jinou promlčecí lhůtu, než jím zajištěná pohledávka? Proč má mít věcné břemeno užívání, používané v rozporu se zákonem jako zajištění závazku, jinou promlčecí lhůtu, než jím zajištěná pohledávka? Protože to tak chtějí banky? Protože půjčovatelé peněz, kteří půjčují peníze proti zástavě nemovitostmi, kdy systém mají nastaven tak, aby dlužník nebyl schopen splatit dluh, realizují tolik zástavních práv, že dražebníci nestačí dražit?
Zrovna tak může být stanoveno takto: „Právo zapsané do veřejného seznamu se promlčí nejpozději za deset let, nestanoví-li zákon jinak.“. A toto znění navrhuji, pokud nebude celé ustanovení vypuštěno.
Toto ustanovení, bez hlubšího důvodu, má být ku prospěchu určité malé části osob? Často neseriozním „podnikatelům“? Proč? Proč má být jedna skupina značně zvýhodněna a druhá značně znevýhodněna? Toto ustanovení je kandidát na zrušení Ústavním soudem.
Předpokládám, že množství dražených nemovitostí se již v brzké době projeví. Mnozí předmětní voliči touží, mnozí začnou toužit, po totalitní „spravedlnosti“, po totalitním „klidu“.
Jestliže u úroků je věřitel nucen k tomu, aby nebyl liknavý, a to snížením úroků, proč je tímto ustanovením jedna smluvní strana nezvykle nadstandardně zvýhodňována?
Mnoho lidí se bude domnívat, že toto ustanovení stálo lobisty hodně peněz. Kdybych nevěděl, že jedním z tvůrců je JUDr. Karel Eliáš, kdybych se nezúčastnil mnoha kolokvií a besed na PF UK, taky bych se tak domníval.

Z § 540 zjistíme, že promlčený zajištěný nárok může být obnoven.
Z § 1757 odst. 2 zjistíme, že uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím ručitel souhlas.
Nikde jsem nenašel ustanovení, dle kterého by uznání dluhu dlužníkem bylo účinné vůči zástavnímu dlužníkovi, vyslovil-li by s tím zástavní dlužník souhlas.
Věřitel je 12 let liknavý ve vymáhání. Zástavní dlužník nechal vymazat z veřejného seznamu promlčené zástavní právo. Věřitel pohledávku prodá obchodníkovi s pohledávkami. Ten řekne hlavnímu dlužníkovi: „Uznej závazek, mi se zhojíme na zástavě a buď rád, že máš zdravé děti.“ Dlužník podepíše. Nárok se obnoví. Promlčené zástavní právo přestane být promlčené, protože se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, a jistoty zase dostanou na frak.
Navrhuji, aby uznání dluhu dlužníkem bylo účinné vůči zástavnímu dlužníkovi, vyslovil-li s tím zástavní dlužník souhlas.

K ust. § 531
Tímto ustanovením má rovněž docházet k obživnutí nároku? Domnívám se, že to nebylo úmyslem. Obživnutí nároku nevyplývá ani z návrhu, ani z důvodové zprávy.
Navrhuji, proto doplnit tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, že jde o povinnost, která se nepromlčela za života zůstavitele a původní existence firmy.

K ust. §510 odst. 1, § 522 odst. 1
Jestliže zákonná promlčecí lhůta u zástavního práva je 3 roky (možná 10 dle § 529), mohou si tedy dle ust. § 522 odst. 1 sjednat strany promlčecí lhůtu u zajištěného závazku i zástavního práva v délce 2 let? Nemohu zjistit.
Mohou si dokonce sjednat u zajištěného závazku 3 roky a u zástavního práva 2 roky, když má být preferována smluvní volnost a autonomie vůle? Nemohu zjistit, co bude mít přednost.

K ust. § 547
Jsem pro variantu II.

K ust. § 882 odst. 1 – poslední věta, za středníkem
Domnívám se, že zde je návrh perfektní, dobrá víra se musí posuzovat k době podání návrhu na zápis s ohledem na možnost duplicitních kupních smluv apod. Bude tak dána povinnost zkoumat zapsaný stav v době podání.

K ust. § 883
Má zřejmě začínat: „Není-li stav …“.

K ust. § 883
Ustanovení je naprosto správné a logické. Tak by mělo být zachováno.

K ust. § 903
Navrhuji druhou větu (Pokud jsem smysl pochopil správně.) přeformulovat v obdobném smyslu: „Původní vypuditel nemůže uplatnit svépomoc.“.

K ust. § 992
Jsem pro variantu II.

K ust. § 1038 odst. 4
Jsem pro variantu II., protože však může být přijata varianta I., navrhuji přeformulovat „vzniká závazek“. Hmotněprávní účinky (vznik závazku) nastanou vždy účinností smlouvy.

K ust. § 1060
Toto ustanovení je rovněž důvodem proč navrhuji, aby se právo zapsané ve veřejném seznamu nepromlčovalo v jiné lhůtě.

K ust. 1161
Zástavce často nebude mít, z čeho obnovit částečně zničenou nemovitost nelze-li pojistit nemovitost vícekrát a pojistné plnění získá zástavní věřitel. Může tak často dojít k znehodnocení pojistnou událostí nezasažené části.